|
Jaroslav Vrchlicky...........Rytir Smil
Na svém hrade rytír statný
jménem Smil zil preudatný,
jenz vsak jednu vadu mel,
ze co je láska nevedel.
Nevedel ten rytír tupý,
ze má kunda krásné chlupy,
a ze má kazdy trhání,
jak slysí o mrdání.
Ke vsemu, co láskou dýse,
náramne se choval tise,
zkrátka, abych pravdu del,
jakziv kundu nevidel.
Kolem hradu toho casu
bylo slyset mnoho hlasu,
pravdivou prý je ta zvest -
ze bez ocasu zrozen jest.
Devecky na hrade vsecky
prevelike mely cecky,
a kdyz mu jidlo nosily,
chodily jen v kosili.
Mnohá deva pak pri zrádle
drbala se v spodním prádle,
nekteré vsak, vizte bozi!
z kosile vypadly kozy!
Stavnatá, kozatá behna
ukázala nahá stehna,
ba i nekdy v kosil stínu
videt bylo chlupatinu!
Bylo cítit kundy vuni,
byly mokré lásky tuni,
udatný vsak rytír Smil,
niceho se nechopil!
Ale marné vse to bylo,
zádné se to nezdarilo,
vypátrat tajemství zde,
ma-li ocas, nebo ne.
Vedeli ze uz ze zvyku
zavírá se v kamrlíku;
co tam asi delaval,
on brucel si a hekával.
Co tam ale vlastne delal,
ze tam kazdou chvíli behal,
to zustalo lidem zlým
rytírovým tajemstvím
Byl tam hradní, jenz mel dceru,
prdelatou, na mou veru,
té, jak zrela Smila jen,
v kunde se hned delal slem.
V ústech sbíhaly se sliny
dostávala laskominy,
myslíc : "Kéz by ocas mel,
ten by mi as do ní vjel!"
Tato deva útlá v pase
pásla jenom po ocase,
takze casto mela sen
o samých ocasech jen!
Nasadila vsechny lesti,
které k srdci cestu klestí,
chtela, aby rytír Smil
k mrdání se rozjaril.
Nic vsak naplat; milý zeman
zustal k mrdu jako beran,
takze v mysli lidu zil
bezocasy rytír Smil.
Jak se stal jiz prípad mnohý,
hradní dceri mezi nohy
pocal panos - mladý hoch -
stríkati svuj kindersoft.
Ona, statného jsouc tela,
rádný ocas míti chtela,
kdezto panic mladický
mel ocásek malický.
Dlouhý, tlustý s velkou hlavou,
ukojil by vásen dravou,
kdyby v kunde jezdil tesne,
primrdávala bych desne!
Prísloví nám pravdu dí ze,
z nouze pes ze kulky líze,
nechala se proto jen
simrat jeho blajstiftem.
Takový mrd napolovic
drázdil její nervy tím víc,
takze mela casto sen
o samých curácích jen.
Plakávala, mela hore,
v hajzlu, doma i v komore,
a cím víc se trápila,
tím více ji svrbela.
Bolest mela ve svém hlasu :
"Ach, prec jen jest bez ocasu
udatný ten rytír Smil,"
stále její nárek byl.
V mrdání je kazdý v právu,
kazdý býk má svoji krávu,
i ta bleska mrnavá
se sameckem mrdává.
Jenom on - ten rytír statný,
má být k mrdu takhle matný?
Nemá nikdy zvedet on,
k cemu ze je klabrdon !?
Sloni, psi i komárové,
velryba, jez v mori plave,
zádný kundou nezhrdá,
kazdý si rád zamrdá.
To prec nemuze pravdou být,
aby ocas nemel mít,
ríkávala :"Na mou cest,
nevím, zda to pravdou jest."
Zatím tyto dívcí líce
uzmuly mu tajne klíce,
a kdyz rytír odjel ven,
pátrala po celý den.
Chtela prec uvidet taje,
s cím si rytír stále hraje
a proc má ten hloupý zvyk,
zamykat se v kamrlík.
Ulekla se prevelice,
kdyz vstoupila do svetnice,
nebot v koute rytír mel
velký sud od povidel.
Spatrila tam víc nez mnoho,
povídá si :"Hrom do toho,
nac má rytír - jaký blud -
v pokoji stát tento sud?"
Neb kol díry sudu toho
nalepeno chlupu mnoho.
"Snad kdyz na nej prijde chtíc,
vrazí ho tam jako tyc ?
Snad nemrdá, u vsí víry,
v tomhle sudu do té díry?
Jiste, kdyby poznal pic,
neprznil by sud ten víc!
Kdyby tohle melo být,
to by ocas musel mít!
Velikou si práci dám,
Tajemství to vypátrám."
Zdálo se jí :"Vidím Smila!
Jeho curák - jaká síla!
A ta hlava - jaký hrib!
To by clovek touhou chcíp!"
Uz se vidí - jak s ním mrdá!
A je na svou kundu hrdá,
a jak svuj chtíc popouzí,
z toho snu se probouzí.
Cas vsak kvapí divým letem,
kundy dále tocí svetem,
premýslí pak hradní dcera,
co ze to videla vcera ?!
Dockala se prece casu,
jak v prísloví husa klasu,
prisel prece jen ten cas,
uzrela Smiluv ocas !!
Jednou prisel rytír z honu
unaven a zemdlen domu,
sotva mec si odepjal,
ke stolu sed a hned spal.
Jak to deva uhlídala,
chute k mrdu dostávala,
myslíc :"Ted bych mohla snad
v kalhoty se podívat."
Tise blízila se k nemu,
poklopec chtíc rozepnout mu,
ale rytír jak to cul,
uprd se a boty zul.
Lstive pocne dívka mluvit :
"Chtela jsem te pane, vzbudit,
do postele bys sel spát,
dobré noci tobe prát."
Vlez jen v postel, pane milý,
zustanu u tebe chvíli,
u stolu spát nevhodno
to prec stojí za hovno."
"Ano, já chci do postele
a ty táhni do prdele,"
brucel rytír líne moc,
"vyliz si prdel, dobrou noc!"
"Nemusís, pane, hned láti,
chtela jsem se jeste ptáti,
zda hodlás, nez pujdes spát,
do nocního hrnce chcát ?"
A hned rychle jako srnec
prinesla mu nocní hrnec,
myslíc :"Kdyz chcát bude chtít,
musí prece ocas mít!"
Rytír vzal jí hrnec z ruky,
jí prochvely sladké muky,
nyní uzrí pravdu zde,
má-li ocas, nebo ne.
Rytír drzí hrnec v ruce,
panne hrozne busí srdce.
"Dovol pane, zdali smím,
já ti hrnec podrzím."
"Nechci," brucí rytír temne,
"Ac se chcanky bourí ve mne,
co mám delat, to já vím,
sám si hrnec podrzím."
Pak rozepnul dva knoflíky
u poklopce, preveliký
ocas jak morský had
pres okraj hrnce mu spad.
Pri chcaní se trochu nahnul,
pricemz pytel mu vypadnul.
Na ty koule pohled milo,
kazdá mela aspon kilo!
Chcanky rytír v hrnec vrhá,
panne telem rozkos trhá,
ona spatrí - zádný flanc -
kulky jako pomeranc.
Ted je ale deva lepá
rozcilením celá slepá,
priskocí - ne váhave -
líbá ocas na hlave.
Do huby si ocas dává,
sotva se tam vejde hlava,
ocas stoupá výs a výse,
deva tohou sotva dýse.
"Pane, nejsem vselijaká,
ale ty más kabrnáka,
toho vrazit v kundy dul,
musí kazdá prasknout v pul."
Rytír otocí k ní zraky :
"Kunda? Coz to zvíre náký ?!"
"Pane, to je dvorana
mezi mýma nohama.
Ukaz mi ten ocas, pane,
uvidís, ze ti hned vstane
jako roubík ve chvíli,
kdyz odhrnu kosili.
Chces-li rozkos mrdu znáti,
musís ocas v kundu dáti,
nez ti míza vykape!
Hled, támhle je kanape."
Rytír divnou touhou prahnul,
na kundu jí rychle sáhnul
a jak muzi premnozí
chyt ji pri tom za kozy.
"Ha," vzkrik náhle jako lítý,
"divné na me lezou city -
musím ocas-ostudu
honem vstrcit do sudu."
"Ale pane," dívka vece,
"poslechni mou radu prece,
nemusís si na mou víru,
honit ocas v sudu díru.
Mám já také díru s chlupy,
sáhni, vem si ji do ruky,
zanech, pane, toho bludu,
lepsí kunda díry sudu."
"Co to ale jenom znací,
ze me náhle kulky tlací,"
praví rytír, "to jsem hloup,
ocas stojí mi jak sloup."
"Pristup, pane, ke me blíze
a sklon hlavu trochu níze,
podívej se, at ji znás,
to je kunda, tu ji más."
"Ukaz," náhle rytír rekl,
na kolena pred ní klekl,
"zblízka já se podívám,
at tu kundu dobre znám."
Celý prst jí strcil do ní.
"Ach, ta kunda libe voní,
to je gusto, tenhle smrad,
ten já cítím tuze rád."
Chlupy na kunde jí hryzal,
jazykem pak uvnitr lízal,
liboval si :"To je med,
sezral bych tu kundu hned!
Jaký skvost! Ta tvoje díra,
to je prece moje míra!
A ty tvoje pekné laple -
jsou jako vrata od kaple!
A to tvoje cerné houstí,
smysly cloveka opoustí,
to jsem jakziv nevidel,"
sáh jí pri tom na prdel.
"Pane," dí mu deva vrele,
"lehneme si do postele,
tam si muzes s kundou hrát
a curáka do ní dát."
Uchopil ji rytír v pase,
"myslil jsem já, starý prase,
ze je kunda ke chcaní -
zatím slouzí k mrdání."
"Ano, pane, k mrdu jest ti,
ocas si v ní cestu klestí,
pro ocas to skvostný sál,
kdyz chce porádati bál.
Musís ho tam, pane, dát,
chces-li rozkos mrdu znát,
doprej sobe séme tok,
koukej uz ti kape mok."
Do naha ji rytír svléknul,
na kanape ji pak vléknul,
sám pak také ve chvíli,
stál tu jenom v kosili.
Deva mela k mrdu vlohy,
hned roztáhla pred ním nohy,
rukou vrátka roztáhla,
za ocas ho pritáhla.
S kulkama si chvíli hrála,
samou chutí div nesrala,
nez rytír jak chlípný pes
bez mluvení na ni vlez.
Z komnaty byl slyset rev,
rytír mrdal jako lev.
Vpálil ho tam plnou silou,
az krev vystríkla jí dírou.
Potom zacal zuby skrípat,
kdyz mu zacla stáva stríkat,
povídá si :"To je mrd,
sud je proti kunde prd."
"Nevedel jsem, na mou víru,
ze ty más tak sladkou díru,
ted jsem poznal mrdu kvas,
vzdyt uz mne to lechtá zas."
Kunda na ocas mu pásla,
mrdal, az se okna trásla,
a i pytlík vrázel hloub,
prdelí do neho tlouk.
Postel vrze jako divá,
rytíri se jezí hríva,
mlaská curák v kundy slemu,
je to horsí nez v harému!!
"To je krása," deva vece,
"po stehnách mi stáva tece,
byl jsi pane velký blud,
zes ten poklad vrhal v sud!"
Príval mrdu zase bourí
ze Smila se uz jen kourí,
stehna jim jen pleskají,
jak se dole laskají!
"Ach to byly sladké city,
na kunde tvé mrdu rity,"
vzdával rytír chválu panne,
oduciv se samohane.
"Ze más vlohy ke mrdání,
udelám te svojí paní,
zavolej sem bez cirátu,
matku i svého pantátu."
Mladý panos této noci
soustnout si chtel mermomocí,
neb mu curák stále stál,
chtel mu poprát v kunde bál.
Nevedel vsak mladík hrdá,
s rytírem ze dívka mrdá,
myslel, ze v komurce dlí,
ze spí na své posteli.
Vlezl oknem podle zvyku
do jejího kamrlíku,
touzil vniknout ji tam hned,
kde mu kyne mrdu med.
Pozor dal, by nebyl kravál,
k posteli se tise hrabal,
vedel dobre, kde to je,
v kterém koute pokoje.
Bez orací v postel lez,
namák kundu, na ni vlez
a pak ihned bez váhání
s chutí se dal do mrdání.
Mrdal jako divé zvíre,
kulky strkal az ku díre,
pytlem tloukl do stehen,
jak by mlátil potehem.
Kdyz domrdal, zacal znovu,
bokem lehl si ted k tomu,
prst jí strcil do prdele,
aby hloub byl v jejím tele.
Potom zase ona vstala,
ocas do huby mu vzala,
pak mu prdel líbala,
kulky pilne lízala.
Zacal ji ted ke vsem vsudy,
mrdati rovnou do huby,
myslil :"At má radost ze mne,
do krku jí vstríknu séme!"
Pak si lehnul hezky blízko,
uvazoval, ze má stístko,
mít tak kundu ke hraní.
Mrdal az do svítání.
Pak, jak by mu ocas utnul,
prestal mrdat, tvrde usnul,
ráno, kdyz se probudil,
byl by se rads utopil.
Videl, ze to devce není,
ze to bylo jen mámení
a ze tu noc celickou
mrdal s její babickou.
Az ted poznal, ze v tom temnu
o postel se zmýlil jednu
a ze místo k slecince
vlezl k její bábince.
Vyskocil z postele hbite,
skrípel zuby vzteky, líte,
na babu pln zlosti kouk,
ocasem o nocník tlouk.
Bába z toho radost mela,
líbezne mu takto dela :
"Ach, to byla prácicka,
az me bolí chcapicka.
Muj starej - to pravím vrele,
musí s ním jít do prdele!
Sláva vám, vy junáku,
i vasemu curáku!"
"Mysl má je sice melká,
ale zdá se me prec velká
vase kunda, na mou cest,
do té strcím celou pest."
"To nevadí, milý hochu,
citronem ji potru trochu,
a zas bude malická
jako náká prvnicka."
"Pravda, bábo, na mou veru,
já vám ale na ni seru,
vase kunda, to je tun,
na tu by tak patril kun."
"Pro vás není moje míza,
kundu vasi at pes lízá!
cert aby tu chvíli nes,
kdyz jsem v noci na vás lez!"
"Vzpomínat já budu dlouze,
jak vy jste mi pomoh z nouze,
ze jste moji starou kuzi
vydelával, mladý muzi!"
"Byl jsem trouba - cert me vem,
ze jsem lezl v noci sem,
nepoznal jsem v mrdu touze,
na babu ze lezu pouze!"
Odesel s nadejí v srdci,
"s frajlí zamrdám si preci,
jen co prijde soumrak dne,
ono to nák dopadne!"
Dopadlo to - spral to kat!
Nemel si uz zamrdat!
Zvadl jemu mrdu kvet,
nesoustne si zas tak hned!
To kdyz poznal :"Hrom do Minky,
do kundy i do maminky!
Babu mrdat - Minku ztratit,
to se nedá vynahradit!"
Starý hradní doma sedí,
na svuj ocas smutne hledí,
neb mu nechce vubec stát,
mouchy mu nan chodí srát.
Ze uz nemel k mrdu sílu,
tak si honil svoji zílu,
at to muze nehodno.
Zkrátka - stál uz za hovno.
Tu vsak slysí dceru Minku :
"Ustrojte se pantatínku,
k rytíri hned máte jít,
on za zenu chce mne mít."
"Za zenu?" diví se hradní,
"zbor se hajzle, hrade spadni,
tohle prec nemuze být,
to by musel ocas mít!"
"Má ho," praví na to ona,
"a jakého klabrdona!
Ver tatínku, ze ho má,
a jak krásne mrdat zná!"
"Rci mi dcero, ze jsi lhala,
snad jsi s ním uz nemrdala?"
"Ba jo, tati, tak mu stál,
ze mne sestkrát omrdal."
Starý radostne vykriknul :
"Sestkrát ti tam stávu stríknul!
Tak to bude detí dost,
mne i bábe pro radost!"
Hlásný troubí na vse strany
a v kostele zvoní hrany,
hlásí vsude : Rytír Smil
práve se byl ozenil.
Lid ani sluchu neverí,
podívat se k hradu bezí,
zda to pravda, neb jich pán
bez ocasu jim byl znám.
Shromázdil se lid pod hradem,
rytír zárí samým blahem,
rozepíná kalhoty,
ukazuje nahoty!
Rytír k lidu klidne vece :
"Kdyz jste zde, tak dívejte se,
to je curák, to je skvost,
ten je tvrdý jako kost!"
Mezi lidem rozechvení,
divadlo se zase mení,
Minka nohy roztahuje,
svoji kundu ukazuje.
Úplnkem jí prdel zárí
v rytíri se vsechno varí,
klátí rukou ocasem,
lid pak hledí vsecek sem.
"Sláva," hlucí národ hlasne,
"ó, ten musí mrdat krásne !
Stále at mu stojí v sláve,
at se ciní na své máme."
Kdyz lid rytíre tak chválil,
do rytírky ho hned vpálil,
lid mu delal ovaci,
neb mel z toho legraci.
Svet co stojí - nevídáno!
Rytír uz má domrdáno!
Ocas velký vytahuje,
v prstech si ho protahuje.
Míza stále jest? kape,
jak to vsechno pekne klape,
dole - v lidu tábore
je to jako nahore.
Na to shodil bez cavyku
sud, jejz choval v kamrlíku,
za kriku a pískotu
do hradního príkopu.
Podle vzoru svého pána
príkladem jim volnost dána,
lezí na zemi uz selky,
mrdokvas je z toho velký!
Samé :"Ach!" je slyset kolem,
kdo nemrdá - ten je volem!
Semeno tu tece proudem,
kdekdo pracuje svým oudem.
To vám byla lidi mela,
kazdá kunda neco mela!
Teprv s pozdním vecerem
táhl kazdý s keserem.
Proto v erbu toho Smila
zrít je sud, v nem s chlupy díra,
uprostred pak sedí lev,
jak tam líze z kundy krev!
|
